Setkání s misionářem v Japonsku, páterem Hugo Makibi Enomiya-Lassallem
KOPP, Johannes. Schneeflocken fallen in die Sonne: Christuserfahrungen auf dem Zen-Weg. Annweiler: Ploger, 1994., s. 25-26, ISBN 3-89857-082-7.
[…] Setkání s p. Lassallem bylo souběhem několika motivů ukazujících na absolutno. Byla to doba, kdy díky II. vatikánskému koncilu vypuklo nadšení pro mezináboženský dialog, s velkou touhou žít a prohlubovat svou víru na cestě zakoušení. Poprvé přijali křesťané vztah k ostatním náboženstvím s připraveností nejen vyučovat, ale i učit se. S otázkou, nakolik může být zprostředkována samotná víra díky připravenosti učit se, zcela neúmyslně a bez nároku na vyučování, mohla být započata nová kapitola v dějinách misionářství. P. Lassalle se stal představitelem nového otevření, v němž člověk neztrácí svůj křesťanský profil, ale získává ho v novém formátu. […]
Na konci své první několikadenní zenové meditace pod jeho vedením – zenového ústraní1 - jsem se ho zeptal: „Kde můžu něco takového v Německu zažít?“ Řekl mi: „Přijeďte do Japonska!“ Po několika rozhovorech s mými představenými jsem směl plánovat svůj první šestiměsíční pobyt v nově zřízeném meditačním centru p. Lassalleho v Tokiu. P. Lassalle dal svému centru název Shinmeikutsu – Jeskyně božského tajemství. A kde jsem se ocitnul? Dnes, po 30 letech jsem v této oblasti tak trochu místní: v jeskyni božského tajemství – v sobě samém. P. Lassalle našel pro své centrum jméno, s nímž mohl každý pojmenovat sám sebe a v němž mohl každý sám sebe vidět.
Co se stane, když člověk nechá na sebe toto jméno působit v jedné minutě mlčení? Možná nic, možná ale to, že člověk takové minuty opakuje a že si při pohledu na hodinky najednou uvědomí, že to bylo mnoho minut. Nechat se v časech mlčení vést do svého vlastního tajemství – to může být nakonec převedeno do slov jako důvěřovat si, důvěřovat jeskyni božského tajemství.
[…] V tomto půlroce mého pobytu v Shinmeikutsu mi vyvstávaly v mysli klíčové otázky zenové cesty. Jsou to otázky: jak se při tom cítím lidsky, nábožensky, v mém poslání a v mém doufání pro lidstvo?
Když p. Lassalle vysvětloval jedné skupině návštěvníků zvláštnosti zenové cesty, řekl: „Držení těla se zkříženýma nohama je geniálním vynálezem Východu.“ V té době jsem na tomto geniálním vynálezu nepozoroval nic než bolest. A když jsem mu jednou při tomto prožívání zenového sedu řekl: „Cítím se bídně až k smrti“, utěšoval mě: „Nic si z toho nedělejte. Budu za vás sloužit rekviem.“ Ale to už ve mě působila síla rozhodnutí, která se zesilovala náboženskou intenzitou, uchvácením, které pojímalo všechno, a také nadějí, že na této cestě se dostanu nejblíže tomu, co mě popohánělo stát se knězem: změně vědomí celého lidstva, poopravení pokřiveného obrazu člověka na Opravdovou lidskou bytost. Tento motiv ve mně působí od roku 1945.
Tady v Shinmeikutsu mi zazářila naděje, že jsem se na této cestě přiblížil realizovatelnosti svého přání. A tak se mě mohl „geniální vynález Východu“ dotýkat jak bolestivě chtěl, zůstal jsem.
1V křesťanské terminologii „duchovní cvičení“